Motýli v břiše
Seděla na kamenné zdi, pozorovala tramvaje, lidi a vlastně všecko co se kolem ní dělo. Koukala na ten svět už celé hodiny. Líbilo se jí to. Uklidňovalo ji to. Seděla tam a přemýšlela, jak to vlastně večer udělá. Měla totiž před sebou hroznou noc, naštěstí pro ni už žádné noci neměly být tak hrozné. Občas se pousmála, to když myslela na jednoho kluka, který se jí líbil a ona se líbila jemu. Vždycky snila o tom, že její první rande bude s ním. Houpala nohama, koukala před sebe a cítila v břiše motýlky.Nedaleko seděl na stráni kluk, vnímal zpěv ptáků a myslel na jednu moc pěknou holku. Držel v ruce mobil, chtěl té holce zavolat, vždycky v něm hrozně hrklo. Líbilo se mu že je parádně ztřeštěná, ale sám s ní nikdy nebyl, chtěl být. Neměl odvahu přiznat si, že se vlastně bojí ji někam pozvat. Vždycky si představoval první rande s ní. A tak koukal před sebe a cítil v břiše motýlky.Zatímco tam ten kluk seděl a každou chvilkou promrhával šance být s tou holkou, co se mu tak líbí a má ji rád, ta holka šla domů, chtěla jít brzy spát. Jak už jsem řekla, měla před sebou hroznou noc. Měla šanci dostat se do její vysněné party, kde by konečně někdo ocenil její malůvky. Byla to street-artová partička. Aby jí k sobě vzali a aby měli jistotu že to není jen obyčejná holka a má odvahu, musela projít testem. Musela udělat 13 ilegálních nápisů, každou noc jen jeden. Ten den se bála úplně nejvíc, celý den na to myslela. Co když ji chytí? Nebo se jí v noci něco stane?Zabalila si věci, jen černou čepici a 2 plechovky černého spreje, batoh hodila pod postel, umyla se a šla spát. V jednu ji probudil velmi tichý zvuk budíku, jen na sebe naházela černé oblečení a vyrazila z pokojíku. Opatrně za sebou zavřela dveře, šla pomalu a opatrně jako kočka. Bez rámusu došla ke dveřím od bytu, zamkla a seběhla tiše po schodech, bála se že by výtah mohl někoho vzbudit. Když se konečně dostala před dům, trochu se jí ulevilo, jednu část má za sebou. Ta horší ji teprve čeká. Kráčela po chodníku, koukala na spící domy. Došla až na zastávku tramvaje, koukla se na jízdní řád a viditelně se jí ulevilo když viděla, že další tramvaj jede až ve čtyři hodiny ráno. Vydala se tedy po kolejích a cítila jak se jí podlamují kolena. Chtěla to mít za sebou. Došla k prvnímu mostu, sedla si tam a snažila se uklidnit. Po deseti minutách zjistila, že je to absolutně zbytečné. Ruce se jí třásly, začala se bát. Vítr k ní zdaleka přivál zvuk rozbíjícího se skla, otřásla se. Zapnula si bundu, jako by si myslela že to bylo zimou. Otevřela batoh, modlila se aby tam ten sprej nebyl, aby se mohla vrátit domů, do své postele. Ale plechovka na dně nevinně ležela. Sáhla po ní, zaváhala. Nakonec ji stejně vytáhla a to štěrku ho vyzkoušela. Byl dobrý, natáhla ruku svírající plechovku a začala tvořit jakýsi trojrozměrný tag. No nebylo to nic moc, ale pro ni to znamenalo hodně. Opět zaslechla nějaký podivný zvuk, ale už mu nevěnovala takovou pozornost. Stála na kolejích a koukala na svoje dílo.Aby se trochu uvolnila, začala si zpívat. Svůj výtvor zhodnotila pozitivně. Bude se jim to líbit? Těch předchozích 12 prošlo. Uprostřed sledu jejích myšlenek se něco stalo. Cosi zavrzalo, uslyšela hluk, nezpozorněla. Byla to tramvaj, ucítila náraz vzduchu a pak už nevnímala. Ve chvilce jí v hlavě proběhl celý život. Máma, táta, její pokojík, kamarádky ze školy i babiččin jezevčík. Volala na ně, nevěděla jestli je mrtvá. Neslyšeli ji. Křičela na ně, aby jí to pověděli, jenže oni byli jen v její hlavě.Graffiti pro ní bylo životem.Graffiti pro ní bylo smrtí.A ten malý kluk dodnes pláče.
...
(mala_mufinka, 28. 8. 2008 9:21)