Skála andělů
Říkalo se jí skála andělů. Bílý masiv kamenů tyčící se nad loukou plnou kopretin. Ten den bylo nebe šedočerné, místy protkané slunečními paprsky. Na té skále stála dívka. Stála zpříma a hleděla do prázdna před ní. Z od pláče červených očí si odhrnula pramen vlasů. V jejím pohledu byla nenávist, zloba a zoufalství. Její rty se chvěly, jakoby odříkávala poslední slova otčenáše, ale nebylo slyšet jediného slova. Zavřela oči a udělala krok do prázdna…
Stál na okraji strže a díval se na rozkvetlou louku plnou bílých květů. V očích měl slzy, protože jeho náruč zela prázdnotou. Je tomu již mnoho let, co druhá polovina jeho srdce přestala být. Nevěděl, proč to udělala. Trápil se, ale nepřestal jí milovat. Věděl, že Ona je teď černým andělem. Andělem bez křídel, který pláče pod skálou andělů. Nemůže odletět, nemůže nic jen čekat na spasení. Navždy čekat…
V ruce sevřel bílou růži a políbil ji. "Ta je pro tebe, můj andílku," zavřel oči a hodil ji dolů. Růže se pomalu snášela k zemi a vítr z ní otrhával jednotlivé okvětní lístky. Bylo to jako zázrak. S každým lístkem, který z růže odpadl, přibylo pírko na křídlech černého anděla. Anděl poprvé vzlétl. Byl svobodný a šťastný. Jeho slzy štěstí se snášely na zem jako déšť. Dopadaly na Jeho tvář jako letmé polibky. Říká se, že láska dává křídla lidem a bere je andělům, ale člověk může dát křídla z lásky černému andělovi...